Až tam do nebes: výšlap na Pico del Teide a načerpání sil u Atlantiku

Vyšlápnout si na nejvyšší horu Španělska jsem měla v plánu už dlouho. A že to nebude jen tak, s tím jsme počítaly. I proto jsme s kamarádkami nechtěly podcenit přípravu a v rámci zlepšování/získávání kondice jsme na jaře vydaly na víkend do Krkonoš zdolat Sněžku. Faktem je, že pro mě to bylo asi to poslední, co jsem pro to udělala. Takže kondice byla před odletem v hrozném stavu, což mě ale nemůže zastavit. Už jsem tu měla článek, když se při cestování pokazí, co může... Na Tenerife se toho nepodařilo spoustu. Přesto to pro mě bylo nezapomenutelné místo, na kterém jsem rozhodně nebyla naposledy! 

Po příletu jsme zamířili na sever ostrova a zbytek dne si užívaly na pláži. Hned jsem psala kamarádce důležitý postřech: "Voda v listopadu v Atlantiku je o dost teplejší než v září v lomu v Blansku!" Mile mě to překvapilo. Vlny byly větší, ale proti následujícím dnům to bylo nic. Po večeři bylo v plánu zajištění půjčení auta. A narazily jsme! Vůbec jsme totiž nepočítaly s variantou, že nejsou auta! "Přijďte ráno," odbývaly nás v jedné půjčovně vedle druhé. Naštěstí jsme se na to vyspaly, hned ráno se vydaly na hon za autem a měly jsme velké štěstí. Byly to nervy, ale nakonec jsme slavily úspěch, Dacia Sandero byla "naše" a mohlo se vyrazit.

V plánu byla procházka (jako příprava na následující den) v národním parku na severu ostrova, návštěva hlavního města a pláž... Jenže... Počasí nepřálo. Ráno to ještě vypadalo slibně a podívaly jsme se k majáku v Punta del Hidalgo.  Potom se ale ropršelo. A to hodně, takže jsme se v autě couraly po národním parku, projely se hlavním městem, udělaly nákup a poraženě zamířily zpět na ubytování a těšily se na pořádný výšlap.

Nad mraky

Už příjezd k sopce Pico del Teide byl impozantní. Bála jsem se, co dýchání, jak to zvládnou nohy a jestli se nebudu muset někde otočit a jít dolů. Terén byl pro mě dost náročný a byla jsem neskutečně pomalá. Naštěstí ale krize, kdy bych si řekla - dál už opravdu nemohu, ta nepřišla. A ty výhledy stály za to! Výšlap úplně nahoru ke kráteru byl také zajímavá zkušenost. Samozřejmostí byl i všudypřítomný odér síry. A když jsem si jednou zase chtěla na kameni odpočinout, nohy mi ovanul horký proud, který mi připomněl, že tady raději opatrně. No, kamarádce to bohužel nevyšlo a při návratu pár set metrů od vrcholu, si ošklivě zvrtla kotník. Cesta dolů tedy proběhla lanovkou a řízení se ujala druhá kamarádka. Den to byl ale parádní, počasí nám vyšlo, že lepší bychom si přát nemohly!

Následující den byl v plánu zoologická zahrada Loro Parque - ačkoliv tyto atrakce a vystoupení se zvířaty nemám ráda. Uvažovala jsem, že si dělám jiný program, nakonec jsem se ale rozhodla, že návštěvu nevynechám. A udělala jsem dobře. Byly takové vlny, že do moře bych stejně nemohla, protože pláže byly zavřené. A navíc jsem vlastně nelitovala. Celý areál je krásný a vypadalo to, že se opravdu zapojují i do ochrany přírody a zvířat, což mě velmi zaujalo. Lachtani byli komedianti, kteří vypadali, že si snad vystoupení opravdu užívali i se svými cvičiteli. A dostat sprchu od kosatky? To je něco, co zažiju jen jednou. Sice na to nejsem pyšná a nedávno jsem viděla dokumentární film Černý zabiják, který mě utvrdil v tom, že můj původní plán nejít tam by rozhodně nebyl špatný! Navíc toho na mě asi bylo už příliš, protože večer jsem lehla, nadopovala se paralenem a šla spát, protože mi opravdu bylo pěkně zle. Tak to probíhalo vlastně i následující dny. Prášky zabraly, přes den jsem to nějak zvládala, ale jak se blížil večer, padlo to na mě a já byla zase ko.

Těšila jsem se už jen na tu pohodu na plážích na jihu ostrova, kam jsme se přesunuly autobusem. Nicméně na Tenerife je toho tolik a tak jsem zatla zuby a vydaly jsme se prozkoumat městečko Los Gigantes. Tam jsme zažily lodní výlet s turisty. To byla moje premiéra na podobné atrakci. Bylo vtipné sledovat, jak byli ostatní nesví případně jim bylo úplně špatně a já s kamarádkou? My se usmívaly a šly na příď, abychom si houpání vln pořádně vychutnaly. Viděli jsme velryby a krásné útesy a pláže podél pobřeží, ale na tyhle turistické akce mě opravdu neužije. Mým dalšm cílem byl přírodní bazén. To byl také krásný zážitek! Samozřejmě jsem ztratila sluneční brýle hned při první vlně. Moje zoufalství bylo očividné, zasmáli jsme se tomu i s jednou partou turistů. K neuvěření na tom bylo, že mi je ti milí neznámí po pár minutách z vody opravdu vylovili! Smutné na tom je, že dnes už je zase nemám. Smetla mi je totiž vlna v Polsku a Balt už mi je na rozdíl od Atlantiku zpět nevydal. Pro mě to bylo nezapomenutelné místo a při poslouchání španělštiny a letmém pozorování surfařů při večeři jsem se jen usmívala, Tento ostrov mi učaroval a rozhodně jsem z něj neviděla vše. Proto doufám, že se tam brzy zase podívám.

P.S. Mimochodem při zpětném ohlédnutí si také říkám, že jsme vlastně během roku zvládly dvě nejvyšší hory daných zemí (ČR a Španělsko). A to se mi už asi taky jen tak nepoštěstí, že?

Autor článku

Jana Šrámková