Život je plný překvapení. A tak se stalo, že na první cestu mimo můj rodný kontinent jsem se vydala do destinace, která rozhodně nepatřila mezi mé vysněné. Ale těšila jsem se. Šťastnou shodou okolností se mi totiž naskytla příležitost, kterou jsem si rozhodně nemohla nechat ujít. A tak jsem se na jaře 2016 ocitla na pražském letišti čekající na let do Dubaje. Ačkoliv bych si osobně Spojené Arabské Emiráty rozhodně sama jen tak nevybrala, zároveň jsem byla právě z tohoto důvodu nadšená. "Alespoň opravdu uvidím, co na Dubaji všichni mají!"

A že je rozhodně na co koukat. První dojmy? Byla jsem ohromena. Nicméně už během prvního dne postupně tento pocit mizel. Najednou mi vše začalo připadat příliš pompézní, okázalé a především umělé. Ano, je to krásné, velkolepé město, ale zároveň jsem měla pocit, že právě kromě oslnění tím, co dokáží, nenabízí nic jiného. Ale možná o tom právě Dubaj je.

Dva dny ve "zlatém městě" 

Nikde jinde jsem nebloudila po obchodním domě a nemohla najít vodopád. Nikde jinde jsem neřešila závratě, protože se příliš dlouho díváte vzhůru. Nikde jinde jsem se nevydala pěšky po pobřeží k budově kousek před vámi, abych potom zjistila, že je to nejméně 16 kilometrů daleko. A když už jsme u toho, nikde jinde jsem nebyla tak vystresovaná při masáži. Mám ráda originály a ať už si myslíte o Dubaji cokoliv, toto město je opravdu jedinečné.

Sice jsem si potvrdila, že to není úplně můj šálek kávy, ale vůbec nelituji. Alespoň jsem měla možnost vidět to na vlastní oči. Pohled z Burj Khalífy mi vyrazil dech. Je totiž neuvěřitelné, jak mohou být mrakodrapy malinké. A jak kolem nich nevidíte široko daleko téměř nic s výjimkou nových širokých silnic. Dál je jen poušť. Člověk nemůže než smeknout před tím, co zde dokázali vybudovat za tak krátkou dobu.

Mezi arabskými šejky a princeznami

Po Dubaji následoval přesun na sever do Ajmanu. "Jak poznáte, že jste v Emirátech? Jedete si po dálnici pouští a policie před vámi nahání velblouda," komentuje dění kolegyně. Tento Emirát měl úplně jinou atmosféru než kosmopolitní Dubaj. Zde bylo cizinců málo, většinou zde dováděly arabské rodiny. Jen na pár minut před západem slunce se kdo ví odkud vynořila skupina pravděpodobně čínských turistů. Za pár minut jako by tam ale ani nebyli. Alkohol? V celém hotelu nesehnatelný. Den jsme v podstatě strávili na hotelové pláži a u bazénu s kartami a knížkou. Večer jsem svoji knihu vyměnila za Korán. Jednoduše mi to nedalo a musela jsem využít příležitosti do něj nahlédnout.

Byl to pěkný relax, ale už jsem se těšila na aktivnější program. V Ajmanu se nám totiž daleko chodit nechtělo. A tak jsme na terase s nealko drinkem poslouchali tlampače na minaretech mešit svolávající k modlitbě a pozorovali to množství lodí v Perském zálivu. Velký zážitek, který bych však asi nepotřebovala opakovat.

Pouštní dobrodružství

Nejdéle jsme strávili v Emirátu Ras al Khaimah. Uměle vytvořený poloostrov plný luxusních hotelů (a ruských turistů) měl být naším domovem téměř čtyři dny. A program byl bohatý - půjčení auta a jízda do hor směrem k Ománu, projížďka na vodním skútru, aqua-aerobik, tanec a to vše doplňoval přísun all inclusive drinků.

Největším zážitkem celého týdne byl pro mě jednoznačně výlet do pouště. A to nejen projížďka džípem po dunách, velbloudi, taneční show či výborná večeře. Když zhasla světla, rozdali nám vodní dýmky a pustili hudbu, užívala jsem si atmosféru naplno. Tak nádhernou hvězdnou oblohu jsem viděla jen párkrát v životě. Tohle pro mě budou Emiráty. Všude se dá najít něco krásného, stačí mít jen oči otevřené. 

Autor článku
Jana Šrámková 

P.S: Máte jakékoliv postřehy nebo byste rádi něco dodali? Neváhejte mi napsat například na facebooku. Budu se těšit!

Fotogalerie