Podruhé jsem se mimo Evropu dostala pracovně. A opět to nebylo do země, kterou bych si sama vybrala. O Indii jsem hodně slyšela a navíc mám mezi Indy pár kamarádů, takže jsem se těšila. Řada lidí mě sice strašila a připravovala na nejhorší, ale to mě neodradilo. Tentokrát to byla služební cesta. Měla jsem tak možnost tuto zemi poznat i z jiného úhlu pohledu a zjistit, jak tam probíhá každodenní život.

První, co si pamatuji, je nadechnutí na parkovišti letiště v Bombaji. Byly čtyři hodiny ráno, horko, vlhko a připadala jsem si jako v tropickém pavilonu v zoologické zahradě. Měli jsme jen málo času a tak jsem z tohoto velkoměsta viděla jen Marine Drive a tamější okolí. Když jsme přijížděli k oceánu a já v dálce viděla tu hnědou masu, chvíli mi trvalo, než jsem uvěřila, že je to voda.

Hned první den v Indii jsme navíc udělali dvě věci, před kterými všechny průvodce varují. Místo Uberu jsme si v centru vzali obyčejný taxík a na jídlo jsme se vydali do neznámé restaurace bez doporučení. "Sejdeme se na záchodě," smáli jsme se. Ale žádná katastrofa se nekonala.

Následoval přesun do města Nashik. Kromě pracovních povinností a plavání v hotelovém bazénu jsme o víkendech poznávali okolí. Vihohrady v Sule mě nadchly. Krásné výhledy, skvělé jídlo a víno, které jsem dovezla domů jako dárek. 

Krásná byla také procházka do starodávných budhistických jeskyní Pandavleni jen kousek za hotelem a návštěva budhistického chrámu, kde jsme si poslechli mantru. Když se hlas mnicha rozléhal prostorami, běhal z toho skoro mráz po zádech.  

Navštívili jsme také řadu hinduistických chrámů. Ten největší s názvem Trimbakeshwar Shiva. A byl to velmi zvláštní zážitek. Nejprve náš indický kolega zaplatil hlídačům a tím jsme předběhli několika hodinovou frontu. To se nám vůbec nelíbilo. Uvnitř samotného chrámu bylo znát, jak je to pro všechny kolem důležité. A já se cítila trošku nepatřičně. 

Netušila jsem, jak se přesně chovat a co dělat. Než jsem se stihla rozkoukat, bylo po všem. Nikdo nedostal šanci se zdržet více než pár desítek sekund. Následně jsme se prošli areálem a vstřebávali dojmy. Menší chrámy už byly jiné, možná i zajímavější. Měli jsme více času si vychutnat atmosféru, nikdo nás nevyháněl a netlačily se na nás davy lidí.

Skvělým překvapením byl víkendový turnaj v kriketu, který pro nás kolegové připravili. Najednou jakoby zapomněli angličtinu, pokřikovali na sebe hindsky, ponořili se do hry a nic jiného je nezajímalo. A my jsme se jen smáli a snažili se alespoň něco uhrát. Moc se nedařilo a tak jsme po chvíli přešli k fotbalu. Zábavu jsme si užili i při jízdě rikšou. Co mě však zarazilo byl fakt, že jsme byli pod téměř neustálým dohledem. Ani když jsme si chtěli zajet na nákupy do místního obchodního domu, nenechali nás vyrazit samotné. 

Pochopitelně ne vše je totiž v Indii růžové. Například dětské žebráky není lehké přehlížet, ačkoliv všichni do jednoho varují, že je musíte ignorovat. A když vidíte jinak milého šéfa kanceláře, který se k chudým dětem na parkovišti u chrámu chová jako by to byla jen zvířata, máte sto chutí mu něco od plic říci. Inu, ještě mají nad čím přemýšlet, ale jejich tradice, víra a pověrčivost je stále všudypřítomná. 

Indie je barevná, plná vůní a chutí. Toto hodnocení jsem slýchala před její návštěvou asi nejčastěji. Já si však při vzpomínání na tuto zemi vybavím především tři věci. Zaprvé naprosto šílenou dopravu (to by vydalo za samostatný článek). Zadruhé neustále fotografování. Nejsem zvyklá být "slavná" a otravnost Indů po chvíli začne vadit snad každému. Pro ně je to však neskutečná pocta si s vámi potřást rukou a udělat společnou fotografii. Jen kdyby jich nebylo tolik! Ale abych byla upřímná, oni se fotí vlastně téměř pořád a nemusí k tomu potkat Evropany. 

A v neposlední řadě místní kuchyně. Občas jsem si sice přála cokoliv nepálivého a měla pocit, že další takové jídlo už můj žaludek nevydrží, ale s ostrým jídlem problém nemám, takže mi velmi chutnalo. Kolegyně sice naznala, že tím kořením jen zakrývají nekvalitní suroviny, což je zřejmě pravda, ale já si jejich speciality vychutnávala i tak. Naštěstí nepřišly žádné velké zažívací problémy. Vlastně jen jednou a to mojí vinou. Zapomněla jsem totiž číšníkovi říci, že drink White Russian chci bez ledu a bylo mi hloupé ho vrátit. 

Když jsem dokončila vyprávění z cesty kamarádkám, velmi se divily, že jsem to přežila a ještě o tom mluvím s nadšením. Spousta věcí se mi sice na Indii nelíbí, ale byl to velký zážitek a pobyt tam jsem si užila. Je to zkrátka jiný svět. A ten mě baví objevovat.

Autor článku
Jana Šrámková

P.S: Máte jakékoliv postřehy nebo byste rádi něco dodali? Neváhejte mi napsat například na facebooku. Budu se těšit!

Fotogalerie