Kde se mi líbilo nejméně?
Tuto otázku jsem dostala mnohokrát. A nikdy jsem nevěděla, co na ni přesně odpovědět. Dovolenou se vždy snažím užít na maximum. Samozřejmě chápu moc dobře, co všechno se může pokazit. Nikdy jsem však nerozuměla tomu, že někoho rozhodí příliš studená voda moře, velké horko nebo chladno, že na pláž musí chodit 400 m... No a co teprve, když vás kvůli oknům směrem na východ budí ráno světlo! Pardon, ale budí vás východ Slunce a máte před sebou letní den u moře. To podle mě opravdu není na reklamaci! A že na snídani zrovna nemají med či paštiku? Většinou je rozhodně i tak z čeho vybírat.
Jednoduše mám asi jiná měřítka. Ano, zažila jsem i nepěkné ubytování. Co si však vybavuji, nebylo to na dlouho a jednalo se jen o přespání. A to se dá zvládnout. Prostě mám asi v tomto směru nastavenou laťku jinak než ostatní. Podle mě o nic nešlo a už jsem to stihla zapomenout. Takže se na tu otázku podívejme jinak. Existuje nějaká destinace, která se mi opravdu nelíbila? Kam už bych se za žádnou cenu nevrátila? Mojí odpovědí je ne. Ale je jasné, že někde se mi líbilo více a někde méně. Takže, kde se mi vlastně líbilo nejméně?
Mohlo by se zdát, že to budou Spojené Arabské Emiráty, které sice měly své kouzlo, ale rozhodně to nebyl úplně můj styl. Nebo rozmanitá, ale chudá a mnohdy pěkně špinavá Indie? Kdepak. I tam jsem si jednoduše užívala úplně jiného světa, než jsem vídala do té doby a pokud byla negativa, rychle jsem je vypouštěla. Jaká je tedy odpověď?
Maďarsko
Nedokážu úplně říci proč. Všichni kolem mě byli z této země nadšení a Budapešť považují za jedno z nejkrásnějších měst Evropy. Já nevím, čím to bylo, ale úplně nadchnout mě nedokázala. A to přestože je zde krásná architektura, levné pití a spousta možností k vyžití. Já zde byla jednou a to za účelem návštěvy Velké ceny vozů Formule 1. Okruh mě oproti ostatním, které jsem do té doby navštívila nenadchl a ani večerní procházky Budapeští pro mě nebyly ničím výjimečným. Nicméně i proto bych se tam jednou chtěla vrátit. Zaplavat si třeba v Balatonu... Zkrátka zjistit, jestli se jednalo o jednorázovou věc a nebo bych si za svými dojmy stála i nadále.
Podobné pocity jsem měla z Berlína. Prostě to nebyl můj šálek čaje. S městy je to těžké. Znám lidi, které přesně tímto způsobem nijak neoslovil Londýn. A ten já přitom zbožňuji. Subjektivní pocity jsou mnohdy nevysvětlitelné.
Itálie
Itálie je krásná a má své kouzlo. To uznávám. Navíc je to jedna ze zemí, kam se paradoxně vlastně vracím skoro nejčastěji. Poprvé jsem zde byla, když mi bylo patnáct. Tehdy jsem byla na táboře v Kalábrii a po cestě jsme měli možnost vidět například Pompeje.
Do Itálie jsem se potom vracela jak na zimní dovolené (italské Dolomity považuji za jedno z nejkouzelnějších míst), tak na závod F1 v Monze (nezapomenutelný zážitek) nebo na prohlídku hlavního města. Když jsem však projížděla okrajovými částmi Říma, opravdu jsem neměla pocit, že je to tam úžasné. Jeho zbytek na mě však dýchal historií a užila jsem si to tam. Jenže k tomu, aby se tato země dostala na můj list "nejméně", stačí jedno. Italové. Já je zkrátka opravdu nemusím.
Dodnes si pamatuji situaci, kdy jsme s kamarády odjížděli z výletu na rakouském Red Bull Ringu. Byla to taková pohoda, že první z nich říká: "Proč se na to nevykašleme? Mám nápad. Zavolejme do kanceláře, že už v pondělí nepřijdeme a pojeďme do Itálie (pozn. ta z toho místa nebyla nijak zvlášť daleko). Nějakou práci bychom si tam našli," obrátil se na nás napůl vážně a napůl v žertu. Já se jen usmála. "Itálie? S tou mám jeden velký problém," odpověděla jsem. A podívali jsme se na sebe s druhým kamarádem. Autem unisono zaznělo: "Italové". Opět musím předeslat, že jde o subjektivní dojem. Navíc stejně tak vím, že bych vůbec neváhala se tam vrátit znovu. Takže jak sami vidíte, úplně vážně mě prostě v tomto brát nemůžete.
P.S. A co vy? Zažili jste někdy dovolenou na pekelném místě? Ráda se to dovím. Napište mi.
Autor článku
Jana Šrámková