Téma levné letenky na Sicílii padlo poprvé na přetřes koncem prázdnin. Chtěly jsme na naší dámskou jízdu jako v dřívějších letech a to v září nebo říjnu. Jenže člověk míní, život mění a nakonec bylo vše jinak. Nebyl čas, takže reálný termín byl možný až v polovině listopadu. Také osazenstvo se proměnilo. Nicméně já byla od začátku odhodlána letět. Rozhodně tam bude tepleji než u nás a je tam spousta míst, kam se podívat. Největší lákadlo? Pro mě sopka Etna.

Sicílie se mi moc líbila, ale k ideálu to mělo daleko. Hned po příletu nás řidič autobusu odradil od cesty, že prý na tu naši adresu to jít pěšky od zastávky nemůžeme, že je to daleko a máme jet taxíkem. Já sice skřípala zuby, ale co se dalo dělat. Řidič nám tentokrát vysvětlil, že se jedná o ulici v nechvalně známé čtvrti Catanie, po které bychom se samy určitě neměly v noci jen tak procházet. Ale my se jen tak nezalekly. Hned vedle však byla osvětlená ulice a o pár set metrů dál už začínalo krásné historické centrum města. A tak jsme (s opatrností) proběhly k nedalekému hradu a na náměstí do jedné z restaurací. 

Další den začal pohledem na zamračenou oblohu, ale v noci se vypršelo a déšť na pár hodin ustal. A tak jsme se vydaly do antického města Syrakusy. Jenže zase začalo pršelo... Já vždy říkám, že nejsem z cukru a je to jen voda. Ale faktem je, že když je člověk hodinu vlakem od ubytování, leje a nevypadá to, že by chtělo přestat, běhat po městě se většině moc nechce. A tak místo poznávání města a jeho historických památek byla jen krátká procházka kolem pobřeží. A ochutnávání místních dobrot, ať už kávy, citronu, mortadelly, zmrzliny či těstovin na různé způsoby. 

Nebe se nakonec chvíli projasnilo, ale v noci zase začalo pršet a přišla i bouřka. Takže jsme rychle proběhly krásným centrem Catanie a mohly jen litovat, že ulicemi proudí místo lidí voda. Následující den už jsme se přesunuly severněji, do městečka Naxos hned pod známou Taorminou. Po příjezdu byla Etna zahalena mraky, takže jsme si především užívaly modrou oblohu s pár mráčky a moře. Vykoupaly jsme se a prošly se letoviskem. 

Hned ráno se mraky nad 3357 m vysokou horou začaly roztrhávat a tak jsme sopku konečně spatřily. Hodně jsem se tu chvíli těšila. Ale brzy zase na chvíli začalo pršet a tak bylo vzhledem k vývoji výletu jasné, že se k ní (a nahoru už vůbec ne) jen tak nedostaneme. Ale nevadí. Byly jsme od ní v podstatě kousek a já? Já se dokážu spokojit s málem. 

Chvíli poté totiž přestalo pršet úplně a až do odletu už byla jen a jen modrá obloha. Dojely jsme do vyhlášené Taorminy, která skýtá nádherné výhledy na moře, sopku i okolní kopce a skály. A k tomu spoustu suvenýrů a kavárniček. Je to kouzelné středomořské městečko. Západ slunce odtud byl jako vystřižený z kýčovitého seriálu. 

S mořem jsme se musely i rozloučit. "Nesnáším, když se v polovině listopadu musím péct na pláži," vtipkovala bývalá kolegyně nad popiskem fotografie, kde jsme v plavkách. A faktem je, že jsme zdaleka nebyly jediné a že i Italové sundaly své zimní bundy, kterým jsme se od začátku smály. S nelibostí jsme přijímaly zprávy z domova, kde tou tou dobou bylo pár stupňů nad nulou a mlhavo. To my si mezitím pochutnávaly na rybách a domácím mandlovém víně v jedné místí taverně u úžasného staršího páru. Po návratu jsme si daly za úkol koupit kšiltovku s nápisem Brno, Czech republic, abychom jim doplnily sbírku, kterou jim klienti za roky fungování podniku přivezly.

Že nám část dovolené propršela? Myslím, že to vůbec, ale vůbec nevadilo! To je něco, co mě cestování naučilo. Přijímat věci, jak jsou. Nejsem z těch, co to musejí mít na sto procent podle plánu a představ. Naopak. Kouzlo může být i v nečekaných zvratech a improvizaci. O to silnější jsou totiž podle mě potom zážitky. Nemyslíte?

Autor článku

Jana Šrámková 

Fotogalerie