Komentář: Co na tom cestování vidím?
Proč zase někam trajdáš? Tak tahle otázka mě zaskočila. A chvíli jsem hledala slova. Samozřejmě lze odpovědět ve smyslu: moře, hory, relaxace, poznávání nových lidí a tak dále. Což je pravda. Pro člověka, který si chce nejméně jednou za rok dopřát oddech, je to zcela postačující vysvětlení. Nemusí se o nic starat, načerpá síly a změní na chvíli prostředí. A ve většině případu si především užije slanou vodu a azurové nebe. Stačí k tomu hotel na pobřeží například Středozemního moře. Čas od času to potřebuje asi každý.
Jenže... Domnívám se, že ačkoliv je každá evropská země jiná a svým způsobem originální, je to pořád Evropa a jen těžko se to dá srovnat s vycestováním mimo náš kontinent. (A to jsem toho moc neprocestovala!) Takže co ti milovníci cestování, dobrodruzi a batůžkáři vyhledávající destinace, které by vás nikdy nenapadly jako vhodné místo pro výlet a kde a kde často posouvají své osobní hranice třeba při túrách po opravdových horách? A přesně o tom nyní hodlám hovořit. Nejsem zdaleka první a rozhodně ani poslední, kdo dospěl k tomuto názoru: cestování rozšiřuje obzory.
Dodala bych k tomu, že se musí jednat o turistiku, kdy jste netrávili většinu času v areálu hotelu, kdy poznáte místní, ochutnáváte ty nejpodivnější výtvory tamější kuchyně a krom hlavních atrakcí či lehátka na pláži jste si prošli nejrůznější zákoutí městečka, kde se nacházíte.
Mnoho lidí si to nechce přiznat, ale cestování bývá někdy hodně nepohodlné, nervy drásající a únavné. "To má být tříhvězdičkový hotel? Proč neteče teplá voda?" A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Proto někdo volí jistotu například v podobě cestovních kanceláří. (Ani to však ve výsledku nemusí znamenat záruku, ale to by bylo na jiný článek.)
Já jsem zastáncem individuálního cestování. Raději si transfer zajistím sama, najdu si letenky, ubytování, cestovní pojištění a průvodce? K čemu bych ho potřebovala? Ona je totiž pravda, že o té krásné zapadlé uličce, kde vám stará babička neovládající angličtinu nabídla kávu a domácí zákusek, cestopisy určitě nepsaly. A pokud ano, garantuji vám, že už to nebude ta samá ulička, kterou mám na mysli. Ať už ji vykreslili a vychválili sebeživěji. A zároveň platí, že ne všechna místa, na která natrefíte náhodou, budou kouzelná. Někdy je tomu právě naopak.
Jenže přiznejme si to, že většina jede na dovolenou s vidinou vidět to nejlepší/nejhezčí, stihnout toho co nejvíc a přesně se drží daného seznamu. Já v některých případech nebývám výjimkou. Jenže to je vlastně podle mého názoru strašná škoda. Proto se snažím prolínat to náhodnými akcemi a improvizovat, a to třeba už v přípravě itineráře. Chtít stihnout všechno je hloupost. Připravit si pár základních bodů must see* a potom to podle situace upravovat, to už je více podle mého gusta. Především je dobré mít na paměti, že čas není nafukovací.
Například v Barceloně jsem pobývala jen pár dní. Určitě jsem zdaleka neviděla vše, co by za vidění stálo. Zároveň si odtud dodnes pamatuji především naši krásnou (i když poněkud vyčerpávající) pěší procházku od Sagrady Famílie přes Park Güell na vrcholek kopce Tibidabo. Za tu dobu jsme mohli klidně vidět i jiné věci. Ale já si to raději prožiju, než abych se jen chlubila fotkou a bezmyšlenkovitě si odškrtla položku na seznamu.
Nasávání atmosféry
Dospěla jsem k tomu, že si raději jen tak půl hodiny sednu na kávu, protože tohle náměstí je krásné, místo toho, abych se honila. A nebojím se ani dojet někam, kde to turistické průvodce neznají. Všude se dá něco najít. Pokud mohu zkombinovat slavná místa a památky s návštěvou zapadlého městečka, je to pro mě ideální situace. Skloubit plány a zážitky bez předchozí přípravy. To je na tom pro mě to nejhezčí. Když jsem v Británii ztratila občanku jako jediný cestovní doklad, putování po stanici policie (kvůli ztrátám a nálezům) nás dovedlo až k bráně slavného Scotland Yardu. Do té doby jsem ho nikdy neviděla, ačkoliv jsem v Londýně rok žila a k tomu jsem fanynka britských detektivek!
Navíc ve chvíli, kdy jste v zemi, kde jízdní řády neexistují nebo nefungují a odpověď na otázku kdy pojede autobus zní až přijede, by to bez improvizace nešlo. Můžete mít štěstí a čekat půl hodiny. Nebo ne a za pět hodin budete stále na tom stejném místě, pozorovat blížící se západ Slunce, budete zoufale shánět něco na způsob taxi a přemýšlet, jak se nenechat místními oškubat.
A to je právě ono. PROČ by někdo chtěl jet do země, kde kromě krásných památek najdete i špínu, chudobu či kriminalitu? Kde se člověk musí mít na pozoru, aby se mu něco zlého nestalo? Proč se vystavovat nepohodlí, absolvovat mnohahodinové lety, když v Evropě najdete vše, co k dovolené potřebujete? Podle mě by měl každý čas od času vyjít ze své komfortní zóny. Někdo však těžko pochopí, že pro jiného by mohla být vysněná destinace Kuba, pro druhého Srí Lanka a další by se rád podíval do Mexika. Riziko a nebezpečí? Některá země ho má menší, jiná větší. Je dobré si uvědomit, že okrást vás stejně dobře mohou v Praze jako v Sao Paulu. Zároveň se však určitě nevyplácí rizika podceňovat a jednou z hlavních věcí před každou cestou je podle mě dobrá informovanost.
Co mě tedy na cestování konkrétně láká? Nemám ráda stereotyp. Jednoduše mě ubíjí a občas prostě potřebuji změnu. Dobít baterie při pozorování přírodních či historických památek... Nicméně ještě důležitějším faktorem je pro mě poznávání místní odlišné kultury.
Popovídat si s místními, nakouknout byť třeba jen zpovzdálí do jejich každodenního života, pochopit jejich základní zvyklosti a respektovat je. To je právě ono. Že je vám to jasné? Možná vám. Jiný má rád své pohodlí a svoji dovolenou si přece rozhodně představoval jinak, než aby si hlídal, jestli v Řecku nezapomněl, že nesmí spláchnout toaletní papír. Nebo jestli ho po vypití vody z kohoutku nečeká náročná noc, případně zda nebyla chyba obléknout si zrovna tohle tílko, protože teď si musíte půjčovat k tomuto účelu připravené šátky při návštěvě kostela na Maltě...
Jenže potom to může dopadnout tak, že při sledování dokumentu o Malajsii zcela vážně a s překvapením přiznáte, že jste se domnívali, jak tam jen po džungli jezdí v kánoích a přitom sledujete záběry z Kuala Lumpur. A máte pocit, že se snad museli splést a pustili tam obrázky z New Yorku. (Promiň, tati...) A tak se obloukem vracím k onomu: cestování rozšiřuje obzory. Většina lidí, včetně mě, má o spoustě míst a spoustě lidí zkreslené představy. Vidět na vlastní oči jen část z toho změní váš pohled na svět. A mnohdy nemusíte ani sednout do letadla. Stačí jen se zajímat a mít oči otevřené.
Díky cestování si víc vážím věcí, které máme doma. Že máme špatné zdravotnictví? Určitě spousta věcí nefunguje podle představ, ale vážně si myslíte, že je to až taková katastrofa? Zkusili jste jít třeba k zubaři v Británii? Že to jde s naším školstvím z kopce? Proč myslíte? A není náhodou úžasné, že tu máme povinnou školní docházku? A že ve většině případů každý kluk i dívka mohou zdarma devět let nabírat znalosti a užívat si dětství? Věc, kterou považujeme za samozřejmou nám Mexičanka studující ve Vídni na Erasmu jen závidí.
Jednoduše řečeno, naučilo mě to neřešit malichernosti. A zjistila jsem, že ke štěstí člověk potřebuje vlastně jen celkem málo... Navíc, pokud chci něco změnit a nebo s něčím opravdu nesouhlasím, vždy je možnost začít s tím něco dělat... Jednou jsem četla příběh člověka, který se vydal pomáhat s obnovou deštných pralesů v Brazílii. Místní na něj však koukali dost překvapeně a zeptali se ho na jednoduchou otázku "A to u vás nemáte lesy?" Člověk svět nespasí, ale když půjde vyčistit studánku do lesa kousek za jeho domem a nebo třeba zajistí dětem kroužek angličtiny, reálně něco vykoná s tím, co mu vadí. Tlacháním a stěžováním si se nezmění vůbec nic. Jenže na druhou stranu, je to mnohem jednodušší. A cestování mimo jiné může posloužit jako inspirace a motivace k tomu začít něco dělat.
P.S. Ale nezapomínejte, cestování samo o sobě není vše. Jak píše ve své knize Mark Manson: Absolutní svoboda sama o sobě neznamená nic. Jakkoliv fantastické a vzrušující zážitky mohou být nakonec zcela bezvýznamné. A to, co vás na začátku nadchlo a byli jste z toho u vytržení nebudete u padesáté páté země pociťovat stejně. Záleží totiž na důvodech, kvůli kterým cestujete. A ty má každý jiné.
Takže, jaké jsou ty vaše? :)
* nutno vidět
Autor článku
Jana Šrámková