Jedna z nejintenzivnějších dovolených vůbec. I tak bych možná okomentovala minulý týden. Spousta lidí nás od letu na Mallorcu zrazovala a nechápala, proč v dnešní době musíme někam cestovat. Ale loď již byla zařízená od loňské zimy a když už byla příležitost... Neviděla jsem důvod nejet. A jaké tedy bylo cestování v době corony?

Ještě před odletem nás čekaly PCR a troufám si tvrdit, že až po obdržení negativních výsledků mnohým z naší skupinky došlo, že se opravdu někam letí. Ve Vídni jsme nasadili respirátory, které jsme potom sundali na pár minut až před letištěm v Palmě. A potom až na hotelu. Hned první, co člověk zaregistroval bylo, že Mallorčané i turisté zde nošení roušek berou vážně a velká většina je téměř nesundává. Jen pár lidí na pláži a nebo když seděli na zahrádce na jídle či pití. Ani teplé slunečné počasí je neodradilo. Smutné srovnání s Českem... Nicméně následující den jsme se nalodili a mohli roušky odložit. 

První dny byly náročné a pravdou je, že z plavby po západním pobřeží ostrova toho moc nemám. Ty hory kolem byly nádherné, ale moře bylo tak rozbouřené, že mi; ano, konečně to mohu říci;  bylo pěkně špatně. Žaludek na vodě v doslovném slova smyslu. Inu, nebyli jsme na Jadranu, takže větší vlny se daly očekávat. Jen mě trošku mrzí, že jsem si kvůli nim nemohla vyjít na Cap de Formentor, který jsem opět pozorovala jen z dálky. Ale dokonalá dovolená neexistuje, jak s oblibou říkám. Má být hlavně plná zážitků a to se nám myslím povedlo.

Magické chvilky

Vzpomínat bude na co... Konečně první letošní plavání, nemluvě o koupání na širém moři a krmení racků a ryb... Ale bylo toho více. Třeba večírek s hudbou a zpěvem do čtyř do rána, nebo když se jdeme projít v noci k majáku, kde jsme si zaprvé vlastně zbytečně zašli a zadruhé jsme se vraceli až kolem půlnoci aniž bychom tušili, že na Mallorce od 23. hodiny platí zákaz vycházení (neplatilo v rámci přístavu), noční klid apod. To jsme se dozvěděli až o pár dní později od Španělů na vedlejší lodi, když jsme opět trošku porušovali zákaz vydaný kvůli Covidu. Takže bych řekla, že se rozhodně vyplatí si tyto věci zjišťovat předem. 

Mohla bych takto pokračovat dál. Jako když jsme po návštěvě nádherných jeskyní Hams vybrali restauraci v zapadlé uličce a přišla paní, která absolutně odmítala komunikovat jinak než ve své mateřštině. Nejprve jsem měla chuť to vzdát, ale nakonec se zdá, že ty online lekce a kurzy španělštiny z posledního roku nebyly úplně ztracený a promarněný čas. Nebo když vás naloží na paddle board rodilý Mallorčan, kterému tam hraje hudba a nechá vás jezdit jen tak. A potom jsou tu ty pohledy, které z pobřeží prostě nebudou stejné...

Na lodi se některé věci dost opakují, ale zároveň je každý den trošku jiný. Ono když sedíte na palubě, může se zdát, že ty panoramata jsou pořád stejná. Jenže zkuste sejít chvíli dolů. Stačí na pár minut. Většinou jsem byla překvapená, jak se zase okolí změnilo. A voda? Její barva byla neuvěřitelně různorodá. Dny plynuly a bylo zajímavé sledovat, že mi bylo úplně jedno, které je datum nebo co je za den v týdnu. Prostě jsem vypnula. Což mě nakonec dohnalo a tak si doteď sypu popel na hlavu. Až poslední den jsem si totiž uvědomila, že jsem ani nezavolala tátovi k narozeninám...

Poslední hodiny byly celkově náročné. Ochladilo se, pršelo a navíc už jsem byla unavená a došlo i na situaci, které  říkám brouci v mé hlavě vaří guláš. A to mělo i svou výhodu. Snad díky tomu jsem se začala na jednu věc domů těšit. Svoji postel. Ano, i to mám na cestování ráda. Hned sice přemýšlím, kam bych zase prchla, ale na chvíli? Na chvíli je fajn být doma. :-D Jenže schválně, jak dlouho mi to vydrží? 

Autor článku

Jana Šrámková 

Fotogalerie