Náhodná setkání, která se nezapomínají

Jedním z důvodů, proč jsem si (a určitě nejen já) cestování oblíbila, je potkávání nových lidí. Většinou ani nemusíte znát jméno toho člověka, ale sestání s ním si zkrátka zapamatujete na celý život. Znáte, to? Třeba prodavač z oblíbeného stánku nebo někdo, bez jehož pomoci byste na zastávce bloudili ještě dnes? Člověk, se kterým jste prohodili vlastně pár vět, ale na kterého si při prohlížení fotografií z dané destinace většinou vzpomenete... Já jich mám celou řadu.

U námořníka doma

Ještě jako náctiletá jsem byla s rodiči na dovolené v Bulharsku jedním z největších zážitků pro mě byla návštěva pana Sjulejmana. Seznámili jsme se s ním na celodenním výletě na jachtě po Černém moři. Můj tatínek se s kapitánem ihned začal bavit a velmi si rozuměli. Vůbec jim nevadilo, že tento ostřílený mořský vlk je rodilý Turek, od dětství žijící v Bulharsku, trošku hovořící Polsky a můj táta je Čech s jazykovou vybaveností pouhé školní ruštiny, která je, mírně řečeno, zaprášená.

Vyměnili si kontakty a podnikli společně výpravu po krásném přímořském městečku Balčik, zatímco zbytek rodiny dováděl na pláži. Nakonec byli neoblomní a musely jsme dorazit alespoň na večeři. A byl to skvělý večer. Vůbec to dělat nemusel, ale staral se o nás královsky a já poprvé (a naposledy) ochutnala kraba. Obdivovali jsme jeho dům, terasu a krásný výhled na moře a skály za městečkem. Brzy přijel i Sjulejmanův syn se svou přítelkyní a ačkoliv jsem tehdy anglicky v podstatě téměř vůbec neuměla (ve škole jsem se učila jen němčinu), byla jsem ihned pasována do role tlumočnice a horko těžko se snažila předat oběma stranám co nejvíce požadovaných informací. 

Jak pobavit ve výtahu

Zážitky jsou pro mě velmi cenné. Nebyla by škoda, kdyby z dovolených zbyly pouze fotografie a vybledlé vzpomínky? Přesně proto jsou ona rychlá a náhodná setkání zpestřením, díky kterým cestování dostane jiný rozměr. Když jsem se poprvé vydala do Portugalska, byla jsem až překvapena, jak moc mi tato země učarovala. Z celého zájezdu si (mimo jiné) živě pamatuji například scénu před výtahem na okruhu Algarve. Jeho přivolání jsme zvládly bez chybičky, jenže přesně ve chvíli, kdy se s cinknutím začaly otevírat dveře, já zůstala zírat na cedulku "Do not use the lift,"1   a ukazuji kamarádce, že sice nevím proč, ale nastupovat bychom asi neměly.

Za námi už byla fronta asi dalších čtyř lidí, kteří absolutně nechápali, proč stojíme před otevřeným výtahem a odmítáme nastoupit. Nedalo jim to a zeptali se, v čem je problém. Vysvětlili jsme jim to. Pán jen kroutil hlavou, protočil očima a ukázal na další část tabulky, kterou jsme zkrátka nedočetly. Pro jistotu nám ji nahlas zopakoval: "In the case of fire or earthquake, ladies!"² Samy sobě jsme se potom smály snad celý den. Onu skupinku jsme potom na okruhu ještě párkrát potkaly a viditelně si museli říkat, že jsme přinejmenším šílené.

Při další návštěvě Portugalska jsme se zase dlouho snažily sehnat a koupit konkrétní značku kávy. Byla v našem ubytování a všem nám moc chutnala. Proto jsme byly hodně zklamané, když jsme ji v žádném obchodě nenašly. Poslední večer jsme se rozhodly udělat hon na kávu a nakoukly snad do každého obchůdku ve Faru. Bez úspěchu. Už jsme to skoro vzdaly, když jsem uviděla další malé potraviny. Rozhodla jsem se tam podívat, ačkoliv ostatní už mířily pryč. A oni ji opravdu měli! Hned jsem nadšeně volala na kamarádky a každá jsme kávy nabraly po několika kusech. Ze slušnosti jsme jim v regálu nechaly poslední balík. Prodavač byl vykulený, smál se a absolutně nechápal, co se děje. Pokusily jsme se mu to vysvětlit, ale stejně jen kroutil hlavou a myslel si, že v Česku asi máme kávovou krizi.  

Je libo whiskey?

Z první jachtařské dovolené zase nikdy nezapomenu poslední noc. Šly jsme se jen projít po přístavu a loučily se s mořem. Už jsme byly na zpáteční cestě, když jsme zaslechly hudbu. "Tam je nějaká párty, pojďme se tam podívat," nedá se odbýt kamarádka. Zjistili jsme, že se jedná o uzavřenou společnost v šatech a oblecích. S našimi žabkami, kraťasy a tílky bychom nezapadaly, ani kdybychom byly zvány.

Už jsme se vydaly směrem k lodi, když mi najednou v ruce přistála plná sklenička se slovy cheers 3. Ani jsem nestihla pořádně zareagovat a zjistit, od koho byla. Ale když už jsem ji měla... Stouply jsme si bokem, já pocucávala whiskey a poslouchaly jsme hudbu. Najednou se jeden z "kravaťáků" vydal směrem k nám. Donesl panáka i kamarádce, poučil nás, že pijeme desetiletou whiskey Chivas a prozradil, že oslava je na počest výročí jejich firmy, kde je jedním z hlavních manažerů...

O náhody při cestování prostě není nouze. Letos v Chorvatsku jsme se v Poreči rozhodli dát si koktejl. Kolem najednou prochází dva starší pánové a smějí se. Češi... Pustili se s námi do řeči, prý čekají na další dva své kamarády. Byli z Třince, zbytek od nás z Brna. A jeden z nich měl svou vlastní loď! Velkou 65 m dlouhou starší opravenou jachtu. Povídali jsme si o plachtění, ukazovali nám fotky a vyprávěli své zážitky z cest kolem italského i chorvatského pobřeží. Udělali jsme také pár společných fotografií, aby prý naštvali kamarády, kteří s nimi nejeli. Konec konců to právě oni nám doporučili oblast Kamenjak, kam jsme se následně opravdu vydali. A nelitovali jsme.

Mohla bych pokračovat, protože ke každé dovolené si vybavím nějaký podobný zážitek. Když nás recepční v Portimau nenechal vyřídit problém s autem, raději se ujal situace a s půjčovnou vše vyřídil sám v portugalštině. Nebo když jsme si s kamarádkou na Maltě užili druhou vyjížďku lodí do Blue Grotto díky milému průvodci, díky kterému jsme si to užili dvojnásob a nechal nás i chvíli "řídit". Samozřejmě ne všechna setkání jsou takto příjemná, ale s dovolenou to je jednoduché. Tam negativa velmi rychle zapomínám. 

A kdo se vybaví vám? Nejen to mi můžete dát vědět třeba na facebooku. 

Autor článku

Jana Šrámková

1 Nepoužívat výtah

2 V případě požáru či zemětřesení, dámy

3 na zdraví