Ačkoliv je tato země v hledáčku mnoha turistů, pro mě ani třetí výprava mimo Evropu nebyla úplně mou vlastní volbou. Ale když se mi dobrý kamarád přestěhoval do jihovýchodní Asie, nemohla jsem jinak, než jej tam letět navštívit. Takže i tam jsem si dosyta užila dovolenou skoro mezi domácími a nikoliv jako úplný turista.

Po příletu a přivítání jsme vyrazili se ubytovat, najíst se a potom už následovalo půjčení skútru a projížďka po Hanoji. V rychlém sledu jsme projeli starou čtvrt kolem jezera Hoan Kiem, Ho Či Minovo mausoleum či vojenské historické muzeum.  Nemohla jsem také vynechat zastávku na unikátní a výbornou kávu s vejcem. 

Hanoj je pulzující město s šílenou dopravou a kosmopolitní atmosférou a já skoro nestačila stíhat všechen ten ruch. Trošku jsem už ale byla zvyklá z Indie. Večer jsme završili na zahrádce s dětskými plastovými židličkami, které zde vidíte všude a s pivem v přepočtu za 5 Kč. Nutno dodat, že ceně odpovídala kvalita. Mimochodem pokud chcete ve Vietnamu opravdu dobré pivo, věřte, že i v Hanoji najdete českou hospodu! 

Kdybych však musela volit, já si asi nejvíce užila zajížďku k jezeru Ngoc-Ha, kde je dodnes k vidění vrak bombardéru B-52. Na co jsem se už před příletem hodně těšila, byla místní kuchyně. A nezklamala! Sice už si vůbec nepamatuji názvy toho, co jsem vlastně jedla, ale vše bylo výborné!

Ty dva dny v hlavním městě hrozně rychle utekly a už jsme hledali autobus směrem na jih do města Thanh Hoa, kde můj zmíněný kamarád žil. Po příjezdu jsem se neměla ani čas rozkoukat, sotva mě seznámili s jeho kolegy ze školy (učil tam angličtinu) a jeli jsme na svatbu. Dodnes vlastně vůbec nevím čí.  

Ale byl to pěkný zážitek. Byli jsme tam považováni za čestné hosty, jídla a pití byla spousta a všichni byli moc milí. Anglicky tam hovořil pouze šéf mého kamaráda, takže nám vše překládal. Vietnamské oslavy jsou velké, ale krátké. Panáky vám i sobě budou nalévat jeden za druhým (téměř doslova), nicméně za hodinu až dvě je po všem a jede se spořádaně domů. A jedna rada, když vám někdy nabídnou "rice wine". Vězte, že to s vínem nemá společného ale vůbec nic. 

Za těch pár dní jsem toho naspala málo. Dvanáct hodin v letadle by stačilo samo o sobě a já k tomu pokračovala nabitým programem. Bylo tedy jasné, že to muselo přijít a když šel po víkendu kamarád do práce, vzbudila jsem se až při jeho odpoledním příchodu. A potom jsem se šla učit jezdit na řídit skútr. "Cože? Ta je... odvážná," koukal na kamaráda jeho český spolubydlící nevěřícně, když jsme mu vysvětlili, že jsem nikdy na motorce žádného druhu neseděla. Byl to asi nejprve pohled dost tristní, ale postupně jsem se do toho dostávala. A projela město Thanh Hoa. To je prý ideální, pokud chcete poznat život obyčejných Vietnamců.

Další zastávkou byl Tam Coc. Rýžová políčka a vysoké skály mezi kterými se klikatí řekla Ngo Dong nabízejí nádherné pohledy. Inu, co dodat. Ne nadarmo získalo toto místo přezdívku vnitrozemský Ha Long. Úchvatná byla také jeskyně Múa (česky tančící) a stejnojmenná vyhlídka. K ní prý vede asi 500 schodů a na konci jsem vypadala skoro jako bych uběhla maraton. Ale stálo to za to!

Na mém seznamu také nemohla chybět návštěva městečka Sam Son. Krásné dlouhé písečné pláže a po cestě rýžová políčka kam se podíváš. Jenže kochat se a nesledovat provoz by se tu opravdu nemuselo vyplatit ani ostříleným motorkářům, natož mně.

Nezapomenutelným zážitkem bylo také pozvání na rodinnou a sousedskou večeři. Když jsem dorazila do typického vietnamského domu, který byl sice čtyři patra vysoký, ale jen necelé tři metry široký, zarazila jsem se hned na začátku. U prostřené tabule na zemi seděly tři skupinky. Ženy, děti a muži. "Nevíš, kam si sednout, že? Pojď normálně za námi," smáli se mí čeští kamarádi. A tak jsem se neostýchala a jelikož si s námi jakožto s cizinci chtěl připít každý, nemohla jsem odmítnout. Mračící se pohledy starších dam, které seděly o kousek dál, mi však jasně ukázaly, že něco takového se Vietnamu ještě moc nenosí.

Když jsem odjížděla a ohlížela se za tou krásou, říkala jsem si, že mám s Vietnamem rozhodně nevyrovnané účty a že jsem zdaleka nestihla a neviděla vše, co bych měla.

Autor článku

Jana Šrámková

P.S: Máte jakékoliv postřehy nebo byste rádi něco dodali? Neváhejte mi napsat například na facebooku. Budu se těšit!

Fotogalerie